Uplynul rok.
Vlček zarputile bojkotoval jakoukoliv snahu svého okolí o sblížení. Monika dočasně rezignovala na situaci, ale aby si nemusela nic vyčítat, sehnala chlapci učitele. Byl jím starý a občas dost mrzutý kněz z malého dřevěného kostelíku v údolí, který přicházel jednou týdně kázat. Kněz po mši sedal s Vlčkem nad knihou a vštěpoval mu do hlavy slova a na listy pergamenu kroužili písmena. Vlček byl učenlivé dítě, ale učil se bez nadšení. Tisíckrát, milionkrát milejší mu byla štíhlá a tvrdá ruka Danielova, než kulatá dlaň starého kněze. A tísíckrát, milionkrát radši obtahoval štětcem z koňských žíní podlitiny na mrtvém těle, než donekonečna opisoval svoje jméno.

Danielovo zoufalství po zmizení Vlčka vystřídal vztek. Hrobař zuřil nepředstavitelným způsobem. Ani jeho trpělivost nebyla nekonečná. Daniel teď pracoval jako stroj, za jeden den udělal, co mu jindy trvalo týden a vztek ho jenom posiloval. Občas propukl záchvat a v takových chvílích bylo lepší držet se od hrobaře dál, protože to pak rakve létaly vzduchem a tříštily se o stěny krámku. Potom přišly slzy a ráno zarudlé oči. Daniel se nesnažil svou novou výbušnou povahu nějak usměrnit. Bál se, že ho to sežere zevnitř, pokud tomu nedá průchod.

Lynn přežila bez úhony. Vlčkovo zmizení ji připravilo o jediného kamaráda, kterého ve městě měla a holčička z toho za nějakou dobu onemocněla. Dobré dva měsíce ležela v horečkách a babička u ní sedávala a držela ji za ruku. Daniel byl u ní tak často, jak to jen šlo. Llewelyn v deliriu vykřikovala věci, na které by jindy ani nepomyslela. Proklela několikrát za sebou Moniku i její město a tu noc, kdy to udělala po sedmé, přišla do hor bouře.
Nikdo z místních pamětníků takovou bouři ještě nezažil. Na tom, že očesala veškerou kleč na svazích hor a nadělala z ní třísky vhodné tak maximálně na podpal, nebylo nic divného, ale pokud jste pohlédli na nebe, uviděli jste mimořádně divné, temně fialové mraky, stáčející se v monstrózním víru nad celým pohořím. Blesky z nich se natahovaly jako prsty a podpalovaly všechno hořlavé, co bylo na dosah. Bouře trvala osmačtyřicet hodin a po tu dobu panovala úplná a dokonalá noc.

Nikdo bouři nepřičítal žádný zvláštní význam. Byla to prostě jen silná bouře a strachy se křižovali jen ti nejpověrčivejší a nejstarší. Všichni je ignorovali. Škody, které bouře způsobila, ať byly jakkoliv rozsáhlé, byly zase opraveny, spáleniště byla odklizena.
Horské městečko bylo zasaženo nejvíce, ale všichni tvrdili, že to má na svědomí jeho z většiny dřevěná zástavba. Teprve když došlo na sčítání obětí, všem naskočila husí kůže.
Nejstarším mrtvým byl muž jménem Martin. Následovala pradlena Orina. Potom pochybná ženština, snad kořenářka Norma a její neméně pochybný snad manžel Igor. Nejmladšími oběťmi byli sourozenci - dvanáctiletý Korin a čtyřletá Anna.
Těla ležela vyrovnaná v řadě na plácku, sloužícím jako náměstí a zatímco Vlčkův učitel kněz přednášel motlitbu za zesnulé, všichni četli jméno, které jim mrtvý napsali svými jmény - MONIKA.
To bylo přesně rok po Vlčkově únosu.